NÁRODNÍ OBROZENÍ
7.MO.Národní obrození u nás (70./18. st. – 40./19. století)
1. Obranná fáze:
Josef Dobrovský-
Historik, jazykovědec, vědecká autorita evropského formátu. Uměl 12 cizích jazyků, zabýval se matematikou, fyzikou, archeologií i botanikou. Jeho prioritami byly české dějiny, jazyky a literatura.
Dobrovský nevěřil v budoucnost českého jazyka, vysoce však oceňoval jeho úroveň v minulosti.
Zavedl pevná mluvnická pravidla, zavedl pravopis analogický(i/y),vydal první česko německý slovník. zakladatel nového vědního oboru: slavistiky (věda o slovech)
Zevrubská mluvnice jazyka českého – shrnuje mluvnické zásady Dobrovského. Kniha měla základní význam pro ustálení spisovné češtiny v době obrozenecké.Dobrovský v tomto díle nastínil celý systém jazyka a formuloval jeho zákonitosti
HISTORIE
Gelasius Dobner
Historik a národní buditel. Je považován za zakladatele českého moderního kritického dějepisu. Vydával staré dokumenty a hodnotil je. Hodnotil i Hájkovu = kroniku českou a dokázal její historickou nespolehlivost
František Martin Pelcl
byl to učitel dějepisu, profesor jazyka českého a literatury na pražské univerzitě. Na rozdíl od Dobrovského věřil v budoucnost jazyka českého.
Nová kronika česká
která nahradila kroniku V. Hájka z Libočan
POEZIE
Václav Thám
Dramatik, herec, básník, divadelní kritik, překladatel divadelních her a novinář. Byl vůdčí osobnosti počátků obrozeneckého divadla.
Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera
Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj u Prahy
Švédská vojna v Čechách
Antonín Jaroslav Puchmajer
psal vlastenecké básně, bajky, eposy,teoretické práce o poezii,ódy
- Óda na jazyk český
DIVADLO
Stavovské divadlo – prosadili aby se aspoň 1 x za měsíc hrálo česky. 1786 – 89 Bouda = vyloženě české hry.
Hrají se hry:
Václava Tháma – Břetislav a Jitka
Prokop Šedivý – psal hlavně frašky. Komedie Masné krámy
Masné krámy aneb Sázení do loterie
Václav Kliment Klicpera – středoškolský profesor (učil Tyla,Hálku,Nerudu).
- hry – Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsu
2. Ofenzivní fáze:
Druhá etapa národního obrození měla ráz více ofenzivní, jejím cílem bylo vytvořit základy české vědy a umělecky náročnou literaturu. Vlastenci usilovali o rovnoprávné začlenění české kultury a vědy do evropského kontextu. Chtěli dokázat, že český jazyk je schopen vyrovnat se jazykům vyspělích literatur.
Josef Jungmann
Vedoucí osobnost druhé etapy národního obrození, jazykovědec literární vědec, propagátor českého jazyka, básník, překladatel. Pocházel z Hudlic u Berouna. Po studiích filosofie a práv v Praze působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích. Byl iniciátorem prvního českého vědeckého časopisu KROK. Spojil celou generaci, vědce i básníky, organizoval a inspiroval. Svá díla psal česky
O jazyku českém – Stať, v níž poukazuje na národní bezpráví, na poněmčování škol a úřadů. Vyjádřil v ní kulturní program své generace.
Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu – učebnice teorie literatury, čítanka s ukázkami z literatury (domácí i cizí, starší i současné) a zároveň učebnice slohu.
Historie literatury české – byla po Dobrovského Ďejinách druhým pokusem o souhrnný obraz vývoje české literatury. Zatímco Dobrovský viděl těžiště české literatury ve starších dobách. Jungmann chápal obrození jako začátek nové epochy nejen jazyka a literatury, ale celého českého národa.
Slovník Česko-Ňemecký – pětidílný, nejvýznamnější Jungmannova práce. Slovní zásobu čerpal autor ze všech dostupných pramenů: ze starší i novější literatury, z lidové řeči i z jazyků slovanských. Do slovníku, který obsahuje na 120 000 hesel, pojal také vlastní novotvary. Jeho slovník představuje souhrn vývoje české slovní zásoby včetně nově zavedených a normalizovaných výsledků slovotvorného úsilí této generace národních buditelů.
Pavel Josef Šafařík
Pavel Josef Šafařík byl historik a jazykovědec, významný představitel slavistiky, básník. Pavel Josef Šafařík se narodil jako syn evangelického faráře v Kobeliarově na východním Slovensku. První vzdělání získal u svého otce. V roce 1805 odešel na gymnázium do Rožňavy a později do Dobšiné.
Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí - vycházejí z pojetí jednoho slovanského národního kmene a dvou hlavních odvětví s vlastními nářečími, tj. jednotlivými slovanskými jazyky.
Později toto dílo přepracoval, posmrtně však vyšla jen jeho část:
Dějiny jihoslovanské literatury – 1864
O Původu Slovanů podle Vavřince Surowieckého - kritický spis novosadského období
Slovanské starožitnosti - hlavní Šafaříkovo dílo podávající doklady o indoevropském původu Slovanů a líčící dějiny slovanských národů do přijetí křesťanství. Starožitnosti se staly na dlouhou dobu základní učebnicí slávistiky na univerzitách. Spis byl doplněn národopisnou mapou Slovanský zeměvid, dále údaji o sídlech slovanských národů, jejich počtu a jazycích ve spise Slovanský národopis.
František Palacký
František Palacký byl zakladatelem českého dějepisectví, vůdčí osobnost národního obrození, v mládí autor veršů, editor staročeských památek. František Palacký se narodil v českobratrské rodině, studoval v Trenčíně a v Bratislavě na evangelických školách. Byl mimořádně talentovaný, ovládal deset cizích jazyků, pokoušel se o poezii a překlady, zabýval se estetikou a poetikou.
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie - kniha ve formě fiktivních dopisů psaná spolu s P.J. Šafaříkem.
Přehled dějin krásovědy a její literatury - časopis Krok, autor se odborně věnoval otázkám estetiky
Krásověda čili O kráse a umění - nedokončené pojednání
Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě - životní dílo Františka Palackého původně psané německy. Obsahuje českou historii od pravěku do nástupu Habsburků na český trůn. Vyzdvihl husitství jako nejslavnější období českých dějin.
Jan Kollár
Ján Kolár, slovenský básník, sběratel lidové slovesnosti, estetik, jazykovědec a evangelický kněz, se narodil 29. července 1793 v Mošovcích v rodině rolníka. Ján Kolár studoval v Mošovcích, Kremnici, Banské Bystrici a v letech 1812 – 1815 na evangelickém lyceu v Bratislavě. Studium ukončil v letech 1817 – 1819 v německém městě Jena. Pobyt v Německu ovlivnil jeho život. Kromě získaných vědomostí z oblasti filozofie, historie, estetiky, teologie a přírodovědy si upevnil slovanské povědomí.
O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými - v této vědecké stati vyjádřil Ján Kolár svoji kulturní a částečně i politickou koncepci slovanské vzájemnosti, chtěl, aby se zvyšovala vzdělanost slovanských národů a to především díky výměně literatury psané ve čtyřech slovanských nářečích – ruštině, polštině, srbochorvatštině a v nářečí československém (v té době samostatná slovenština neexistovala).
Slávy dcera - ydání obsahovalo Předzpěv, 150 sonetů rozdělených do tří celků – Sála, Labe, Dunaj a krátký epilog. Základem pro tuto sbírku byla Dantova Božská komedie. Bohyně Sláva si stěžuje v radě bohů na to, jaké křivdy a utrpení museli Slované v minulosti vytrpět. Bohové rozhodnou, aby byla stvořena dcera Slávy, která by Slovanům odčinila jejich utrpení. Kollár vytvořil ze své milenky Vilemíny Schmidtové (Míny) ideál Slovanské dívky - dceru Slávy, která ho pak doprovází na cestě po Slovanských zemích.
František Ladislav Čelakovský
Básník národního obrození a sběratel lidové slovesnosti se narodil 7. března 1799 ve Strakonicích jako syn chudého tesaře. Po studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích a později v Písku nastoupil na Filosofickou fakultu university Karlovy v Praze, kde dokončil první ročník studia, druhý ročník v Českých Budějovicích již nedokončil, protože byl ze studia vyloučen pro čtení Hosovy Postily. Pokusil se ve studiu pokračoval v rakouském Linci, ale ani tam studia nedokončil.
Kvítí - soubor básní, první verše tohoto souboru vznikaly již v roce 1819, kdy je vydal Kramerius ve svých novinách
Slovanské národní písně - třídílný soubor sběratelského úsilí k poznání lidové slovesnosti
Mudrosloví národu slovanského v příslovích - více než 15000 hesel
Ohlas písní ruských - vychází z předchozích děl a z politické situace v době rusko turecké války na Balkáně, básně mají epický charakter
Ohlas písní českých - vyšly až 10 let po prvním ohlase, rozdíl je v lyričnosti básní, jsou humorné, satirické
Rukopisné padělky – RKZ
Rukopis královédvorský – Václav Hanka jej údajně našel ve věžní místnosti kostela ve Dvoře Králové. RK je datován do 13. stol., obsahuje šest větších epických básní , dvě skladby lyrickoepické a šest písní lyrických. Epické básně čerpají jednak z mytického období českých dějin (např.: Záboj a Slavoj , Čestmír) , jednak z doby historické ( Oldřich a Boleslav, Jaroslav ). Jsou vesměs oslavou vítězných bojů nad nepřáteli vlasti. Lyrické písně mají většinou milostný obsah.
Rukopis zelenohorský - byl poslán anonymě nejvyššímu zemskému purkrabímu hraběti Kolowratovi. Dodatečně bylo zjištěno naleziště RZ v klášteře Zelená Hora u Nepomuku. Obsahoval krátký zlomek básně o staročeském sněmu kmenů a vladyků a další skladbu Libušin soud o dědickém sporu dvou bratří, Chrudoše a Šťáhlava. Je kladen do 9. Stol. a obsahuje 119 veršů
3. Vyvrcholení národního obrození:
Josef Kajetán Tyl
herec, překladatel, prozaik, publicista (Květy, Vlastimil, Pražský posel, Sedlské noviny), dramatik, Josef Kajetán Tyl se narodil roku 1808 v Kutné Hoře a studoval v Praze a v Hradci Králové. Byl silně ovlivněn ochotníkem Václavem Klimentem Klicperou. Od dvacátých let se stává hercem kočovné divadelní společnosti. Později řídí ochotnickou divadelní společnost (Mácha, Sabina). Kajetánské divadlo se stává střediskem národního života. Ve 40. letech je dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle. V letech 1848-49 je poslancem v říšském sněmu. Protože kritizoval absolutismus, byl zbaven funkce dramaturga, prohlášen za politicky nespolehlivého a vrátil se ke kočovnému divadlu. V Plzni, kde je podle něj pojmenováno divadlo, roku 1856 umírá.
Rozina Ruthardová
Dekret kutnohorský – Z doby vlády Václava IV. Líčí boj Čechů s cizinci o moc nad pražskou univerzitou. Prózy se soudobou tematikou – „povídky vlastenecké“. Hrdiny jsou často mladí lidé, vzdělaní a ušlechtilí, kteří musejí pro své ideáli překonávat překážky a nejednou se dostávají do konfliktu s rodiči.
Kusy mého srdce – Výběr vlasteneckých povídek, sentimentální tón.
Rozervanec – povídka, která je polemikou s romantizmem
Poslední čech – pokus o novodobý český román, který dal podnět k ostré kritice
Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – fraška se zpěvy na téma ševcovské cechovní slavnosti. Je památná zejména tím, že v ní poprvé zazněla píseň hudebního skladatele F. Škroupa na Tylův text – Kde domov můj?
Strakonický dudák aneb Hody divých žen - Ve Strakonicích žije mladý muzikant Švanda, který je zamilovaný do Dorotky, dcery zámožného Trnky. Dorotka má Švandu také ráda a chtěli by se vzít, ale starý Trnka nechce svou jedinou dceru dát chudákovi. Proto se Švanda vydává do světa, aby si vydělal peníze a mohl se se svojí láskou oženit. Bere si s sebou dudy, které jsou kouzelné – očarovala je Švandova maminka, která je lesní pannou a nikdy ji její syn nespatřil.
Ve světe Švanda potká podvodníka Vocilku, který se ho snaží okrást. Když se Dorotce její milý dlouho nevrací domů, vydá se za ním spolu s Kalafunou, ale když ho konečně najde, jsou všichni tři kvůli Vocilkovi uvržení do žaláře.
Asi po půl roce se zase všichni sejdou doma ve Strakonicích a tentokrát chce Vocilka Švandu okrást o jeho kouzelné dudy, jejichž čarovnou moc poznal ve světě. Dorotka zachrání s pomocí lesní panny Švandu před čáry polednic a je všem kouzlům konec – i dudy ztratily svoji kouzelnou moc. A Švanda s Dorotkou konečně mohli chystat svatbu...
Karel Jaromír Erben
Karel Jaromír Erben se narodil v roce 1811 v podkrkonošském Miletíně. Maminka pocházela z učitelské rodiny, tatínek byl švec. Po absolvování gymnázia studoval v Praze filozofii a práva. Snažil se přispět ke snahám českých vlastenců o zrovnoprávnění s Němci (české země byly tehdy součástí rakouského císařství), a to především poctivou a soustavnou prací, která by posílila národní sebevědomí a autoritu. Zasloužil se o lepší poznání české literatury, zejména lidové. Cestoval po českém venkově a zachycoval původní vyprávění i písně a říkadla. Zároveň sám psal poezii ovlivněnou lidovými bájemi. Postupně tak - po řadu let - vznikala sbírka balad (dramatických básní s vážnými až tragickými náměty) Kytice z pověstí národních; podle autorova záměru měla oživit památky dávných dob (nikoli ovšem jen napodobovat lidovou tvorbu), podařilo se mu však mnohem víc. Sbírka se stala slavnou už za jeho života a dodnes patří k nejčtenějším knihám české literatury vůbec; některé básně zlidověly. Její věhlas pomáhal nesmělému, nemocí, hmotnou nouzí a neštěstími (smrt syna) stíhanému Erbenovi snášet životní strasti.
Kytice z pověstí národních - Erben sbírku "Kytice z pověstí národních" uspořádal velmi promyšleně, podle symetrického modelu kytice, svázané do pomyslného kruhu z jednotlivých květů – pověstí. (U Erbena má název pověst širší význam než dnes a znamená každé lidové vyprávění, tedy i pohádku, legendu nebo pověru).
Celou sbírku tedy zahajuje alegorický obraz zemřelé Matky vlasti, v závěru pak neméně vlastenecky promlouvá "Věštkyně". Ostatních deset balad pak tvoří ve dvojicích navzájem ideový a tematický protějšek, sestavený od začátku a od konce sbírky.
V "Pokladu" a "Dceřině kletbě" hraje hlavní úlohu matčina vina. Ve "Svatební košili" a "Vrbě" ožívají upírské bytosti, umrlý ženich a mladá paní s dvojím bytím. "Polednice" a "Vodník" přicházejí ze světa lidově pohádkové fantazie, aby rozrušovali štěstí lidí. O pohádky se opírají také "Zlatý kolovrat" a "Záhořovo lože" s důrazem na provinění. Volněji vedle sebe pak stojí uprostřed sbírky bez vzájemné souvztažnosti jenom "Štědrý den" a "Holoubek". Vymykají se proto, že Erben původně zamýšlel, aby se "Kytice" místo ze 12 skladeb skládala ze 13 básní. Tak by "Holoubek" tvořil přirozený střed. Touto 13. básní, která měla být protějškem "Štědrého dne", měla být balada "Svatojánská noc", zůstala však pouze v náčrtcích nedokončena.
Jednotlivé skladby:
Kytice - Báseň odůvodňuje, proč se celá knížka jmenuje Kytice. Sbírka je prý uvita ve skrovnou kytici z květů mateřídoušky, vyrostlé na matčině hrobě. Osiřelé děti pak z jejích kvítků čerpaly útěchu. Takovými květy mateřídoušky jsou i prosté pověsti naší vlasti, kterými Erben mínil získávat srdce osiřelých synů a dcer matky vlasti. Hned v úvodu tedy zazněl silný vlastenecký akcent.
Poklad - Tato balada vypravuje o tom, jak žena odložila z dychtivosti po zlatě v podzemních síních dítě, a jak prožívala krutý žal, když dítě ztratila, a za jakých okolností je po roce šťastně zachránila.
Svatební košile - I v této baladě, poprvé uveřejněné r.1843, je zřejmý vztah ke Slowackému.
Opuštěná dívka prosí Pannu Marii, aby jí vrátila milého, nebo zkrátila její život. Za svá slova je potrestána. Zemřelý milý přichází pro dívku. Dívka si na cestu bere modlicí knížky, růženec a košile, které zatím ušila. Cestou zakouší mnoho hrůz, prosí za odpuštění a schovává se do umrlčí komory. Když zakokrhá kohout, zjevení zmizí. Ráno dívku najdou lidé na hřbitově, kde je čerstvě vykopaný hrob a kousky košil po celém hřbitově.
Polednice - Jedná se o výjev mezi matkou a dítětem, které je krutě potrestáno za neposlušnost. Jeho smrt však nezavinilo náhodné neštěstí, ale pohádková bytost, tajemná Polednice. V poznamenáních ke Kytici k tomu Erben vysvětluje: "Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou polednice neb poludnice, aneb jen vůbec divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb že by divá žena na člověka poslala blud."
Zlatý kolovrat - Vypráví o krásné Dorničce, která se měla stát ženou krále, ale nevlastní matka s dcerou ji v lese zabily. Za zlatý kolovrat, přeslici a kužel pak se stařečkem vyměnily dívčiny ruce, nohy a oči. Stařeček pak dívku pokropil živou vodou a zločin vyšel najevo. Podvedený král obě zlé ženy potrestal stejně, jako ony Doru.
Štědrý den - Tato báseň byla poprvé otištěna r.1848. Její základní námět štědrovečerních zvyků a pověr souvisí s obdobnými obyčeji u Slovanů vůbec, zvláště u Rusů, Poláků a Srbů. Erben v ní zachytil protikladný příběh dvou dívek, který jim přinesl osud za jediný rok, od vánoc do vánoc.
Záhořovo lože - Tato balada souvisí s mezinárodní legendou o pokání velikého hříšníka. S různými menšími obměnami vypráví o člověku v nesnázi, který za pomoc zaprodal syna ďáblu. Syn se vydává do pekla, aby ďáblovi osudný úpis vzal. Cestou ho ale přepadne loupežný vrah (Záhoř), který ho propustí jen pod podmínkou, že mu přinese z pekla zprávu, co ho tam čeká. Při zpáteční cestě mu mladík oznámí, že ho tam čeká lože, kterého se i ďábli děsí. Loupežník se tak dá na pokání a prosí mnoho desítek let o boží smilování. Dočkal se ho teprve, až když nad ním vyrostla zázračná košatá jabloň. Tehdy se k němu vrátil bývalý mladík, teď už stařec a vysoký církevní hodnostář, a udělil kajícímu zbojníkovi rozhřešení. Oba dřívější zaprodanci pekla pak krátce za sebou zemřeli.
Vodník - Námětem o pohádkové vodní bytosti, která se zmocňuje zákeřně lidí a osudově zasahuje do jejich života, navazoval Erben opět na bohatou tradici obrozenecké české literatury, spjaté s lidovou slovesností. V "Poznamenáních" Erben upozorňuje na obdobné pověsti u jiných Slovanů. Tematicky se shoduje česká báseň zvláště s lužickosrbskou a slovinskou pověstí o vodníkovi. Hodnotu této balady tedy nepředstavuje originalita příběhu, ale její umělecké ztvárnění.
Vodník zláká dívku k jezeru, nechá ji utonout, učiní z ní svou ženu a krutě se jí pak pomstí, když neuposlechla jeho příkazu a nevrátila se včas k dítěti do jezera.
Dceřina kledba - Tato balada podává dramatický rozhovor mezi matkou a dcerou, která se jen nerada přiznává, jakého se dopustila zločinu – zabila své nemanželské novorozeně. Svou vinu míní odčinit na konopné oprátce, ale napřed proklíná svou matku i svého svůdce.
Věštkyně – Báseň aktualizuje staré pověsti o osudu národa a mění se v alegorii současného stavu. Vyplívá v politický závěr: osudem je určeno, aby národ věčně žil, a proto není třeba zoufat nad současnou národní situací. Věří tedy v budoucnost národa.
Karel Havlíček Borovský
Novinář, básník, spisovatel a politik narozený 31. října 1821 prožíval své dětství v pro- středí kupeckého krámu a malého hospodářství na Vysočině v nevelké vesnici Borové.
Po otci zdědil houževnatost, podnikavost a svobodymilovnost. Protože rodiče chtěli dát syna na studie, odešel Havlíček v devíti letech na rok do Jihlavy, aby se naučil němčině. Tam začal chápat poprvé národnostní rozdíly. V literární práci byl tehdy zcela pod vlivem četby polského romantika Mickiewicze. Havlíček cestuje po českých krajích, po Slovensku a Haliči; nepoutá ho však příroda, sleduje na těchto poutích co nejintenzívněji lid, jeho život a názory. Borovský byl pak deportován do Brixenu kde žil ve vyhnanství. Později za ním přijela žena s dítětem. Již v září 1854 musela Havlíčkova manželka s dítětem opustit Brixen, protože její tuberkulóza se opět zhoršila. Když se Havlíček na jaře roku 1855 vrátil domů, jeho žena již byla mrtva. V Čechách ho potom obklopilo politické dusno; přátelé, kromě několika, se mu vyhýbali. Havlíček zemřel na tuberkulózu 29. července 1856 v Praze.
Tyrolské elegie - Skladba se stává obžalobou bachovského Rakouska a poměrů po roce 1848. Jediným druhem básníkova vyhnanství je měsíc, ke kterému promlouvá.
V básni Havlíček vypráví, jak byl v noci probuzen policií a tajně převážen přes celé Čechy. Zmiňuje se také o tom, že se jim v Rakousku mezi Reichnhallem a Weidringem splašily koně, policisté vyskákali a on zůstal sám v řítícím se voze. Nepokoušel se koně zastavit, věděl, že je „pod ochranou Rakouska“. Do Brixenu se nakonec dostal a musel zde žít tři roky, daleko od milovaných Čech.
Král Lávra - o králi s oslíma ušima. Král Lávra si nechával stříhat své dlouhé vlasy jedenkrát ročně vždy na Letnice. Poté dal holiče oběsit. Holiči každoročně losovali, na koho přijde řada. Los padl na Kukulína, syna chudé vdovy. Když ho vedli na popraviště, vrhla se ke králi holičova matka a vyčetla mu jeho krutost. Král si zakládal na své dobrotivosti, a proto jí vyhověl a učinil Kukulína svým dvorním holičem. Mladík musel slíbit, že zachová tajemství a nikomu neprozradí, co viděl u krále pod vlasy. Mlčení ho trápilo, radil se s poustevníkem, který mu doporučil, aby tajemství našeptal do staré vrby u řeky. Král pořádal ples a pozval si muzikanty. Muzikant Červíček cestou ztratil kolíček z basy a vyřezal si nový ze staré vrby. Na bále basa vyhrávala o tom, že král Lávra má dlouhé oslí uši. Od té doby již král své uši neskrýval a poddaní ho přesto měli rádi.
Křest svatého Vladimíra - Kyjevský car Vladimír nařizuje svému hlavnímu bohu Perunovi, aby na oslavu jeho svátku zahřměl místo kanonády. Perun odmítá, car ho za neposlušnost nechá odsoudit k trestu smrti a Perun je utopen v Dněpru. Říše zůstává bez boha a bez církve, a protože se car obává neposlušnosti poddaných, vypisuje konkurz na nového boha. Do Rus přicházejí představitelé různých církví a ucházejí se o uvolněné místo. Jako první přicházejí jezuité vyslaní svatým otcem. V posledním zpěvu jsou vyjmenovány další církve - řecká, židovská, muslimská - hádají se mezi sebou, která z nich je nejlepší - Báseň zůstala nedokončena, má deset zpěvů, měl následovat křest Vladimírův, ten však chybí.
Božena Němcová
Božena Němcová se narodila ve Vídni jako dcera panského kočího a české služky. Dětství prožila převážně v Ratibořicích u České Skalice. Její otec v letních měsících pracoval na ratibořickém zámku vévodkyně Zoháňské (na zimu s ní odjížděl do Vídně). Velký vliv na malou Barunku (dívčí jméno Boženy Němcové znělo Barbora Panklová) měla její babička Magdalena Novotná, která u Panklových pobývala pět let. Hmotná situace rodiny a vztahy mezi manžely se však dále zhoršovaly. K problémům přibyla spisovatelčina nemoc a dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka. Němcová, tehdy pod stálým dohledem tajné policie, byla často nucena doprošovat se pomoci u přátel, mnozí se ale od ní odvrátili. V této době vzniká její nejvýznamnější a nejrozsáhlejší dílo - Babička. Ani její vydání neznamenalo obrat v autorčiných osudech; zemřela, zcela vyčerpaná, roku 1862.
Babička - Babička dostala dopis od své dcery Terezky, aby přijela na Staré Bělidlo. Když tam přijela, poznala svá vnoučata Barunku, Adelku, Vilímka a Jana. Nejvíce si však oblíbila Barunku a rádi ji také měli ostatní lidé vesnici. Nejčastěji ji chodí navštěvovat myslivec a Kristla.
Jednoho dne se babička s dětmi vydá na procházku a cestou potkají kněžnu, ta si babičku velmi oblíbí a pozve ji na zámek. Babička se od Kristly dozvídá, že její Jakub Míla je neprávem povolán na vojnu. Babička se tedy u kněžny za Jakuba přimluví a on tak na vojnu nemusí. Později má Kristla svatbu.
Děti se také dozvídají smutný příběh bláznivé Viktorky. Viktorka už měla čas na vdávání, ale ona ještě nechtěla. Do vesnice přijeli vojáci a jeden z nich ji neustále sledoval. Aby se ho Viktorka zbavila, vdá se. Vojáka se stejně nezbaví. Jednou jde na louku hledat čtyřlístek a tam za ní zase přijde ten voják, vyleká se, popíchá si nohu trním a omdlí. Voják ji donese k potoku, ošetří jí nohu a vyzná lásku. Vojáci ale musí odjet a nikdo neví kam. Viktorka se ho vydá do světa hledat. Po roce ji lidé vidí u splavu, jak žalostně zpívá. Říkalo se, že prý ztratila rozum. Viktorku při bouřce uhodil blesk a zemřela.
Děti s babičkou zažívají různé příhody, ale čas utíkal a babička stárla a onemocněla. Barunka u ní stále byla a modlila se. Babička zemřela. Nikdo z vesnice si život bez ní neuměl představit. Pohřební průvod šel okolo zámku a kněžna řekla: "Šťastná to žena!"
Národní báchorky a pověsti – Shrnují několik druhů lidové slovesnosti, především pohádky, ale také místní pověsti a legendy.
Divá Bára - Jakubovi a Báře se narodila dcera Bára. Její matka brzy zemřela, lidé o ní říkali, že byla očarována Polednicí. Jakub ji vychovával jako chlapce. Lidé jí opovrhovali a říkali jí "divá Bára". Pouze pes Lišaj, Jozífek a Elška byli její přátelé. Jozífka poslali rodiče studovat na pátera a Elška odjela do Prahy za tetou naučit se dobrým mravům. V Praze se zamilovala do doktora Hynka. Po třech letech se vrátila zpět do Vestce. Pepinka ji chtěla provdat za správce, kterého Elška neměla ráda. Bára se převlékla za strašidlo a chtěla vyplašit správce, aby už nechodil za Elškou. Lidé ale zjistili, že strašidlo byla Bára. Potrestali ji tím, že musela strávit noc v kostnici na hřbitově. V noci za ní přišli Jakub s Lišajem a myslivec, kterého tajně miluje. Myslivec jí také vyznává lásku a domluví si svatbu. Elščina teta z Prahy píše Pepince, že věnuje Elšce celý svůj majetek, když se provdá za Hynka. Elška i Bára se provdají. Myslivec našel věneček, který visel na vrbě, když ho Bára chtěla hodit do řeky, aby jí ukázal, kam se vdá. Bára se pak dozvídá, že ji Jozífek miluje, kvůli ní nechtěl být páterem.
Karla - Tato povídka patří do děl Boženy Němcové s titulem Obrazy ze života. Líčí život na vesnici, ale protože je Němcová naivní realistka, vše končí smírem, neřeší se majetkové vztahy, ale hlavní je, jak si lidé pomáhají navzájem.
Markyta převleče svého syna za dívku, aby nemusel na vojnu, kde padl její muž.
Dá mu jméno Karla. Karla vyrůstá s Hanou, dcerou rychtáře, kde Markyta slouží. Při vesnické slavnosti se vše prozradí a všichni se dovídají, že Karla je chlapec. Největší radost má Hana.
Karel si musí nyní odbýt vojenskou službu. Brzy se vrací a shledává se s Hanou. Nakonec se Hana s Karlem vezmou.
V zámku a podzámčí – povídka konfrontující prostou upřímnost vesnického života s pokryteckým prostředím zámecké šlechty.